Jdi na obsah Jdi na menu
 


Morčata

První morče jsem získala poměrně pozdě, až když jsem se odstěhovala od našich a neměla doma zrovna žádné zvíře a do podnájmu jsem si pejska pořídit nemohla.
Morčecí holčičku jsem adoptovala od lidí kteří zjistili, že jí mít nemůžou, protože jsou na morčata alergičtí.
Do té doby jsem ještě jako malá mívala křečky, jednou králíka a morčata jsem považovala za tlustá, líná, možná i trochu hloupá stvoření. Bylo mi ale sympatické že “mluví”. Jak jsem se ale v mém odhadu mýlila mi nejvíc ukázala právě Pižďucha, jak jsem tuhle tmavě hnědou až černou morčici přejmenovala hned když jsem jí poprvé uviděla. Bylo jí tehdy něco mezi půlrokem a rokem.
Nejdřív mi vysvětlila že morče nechce bydlet v krabici, ale chce mít výhled, pak ví kdo se blíží a nebude se lekat. Takže jsme jí pořídili klec. Postupně začala rozeznávat když jsme na ní mluvili, když jsme jí nesli jídlo, krájeli zeleninu, lezli pro jídlo do lednice. Zdravila nás když jsme přicházeli domů už když slyšela klíče v zámku. Když jsme se jí zrovna nevěnovali, zkoušela oslovovat i lidi na ulici, slyšela zvenku hlasy, tenkrát jsme bydleli v přízemí. :o) Všechno pozorně sledovala, monitorovala, popřípadě i komentovala, když se jí například nelíbil nějaký zvuk, i třeba uprostřed hudby, hned ho okomentovala specifickým vrčením.

Pižďucha si postupně zmapovala celý náš byteček, protože jsme jí pouštěli i běhat volně, nejdřív si musela všechno opatrně prohlédnout i z venku a zjistit že jí nic nehrozí a nebo že se může kdykoliv běžet schovat do klece. Později měla z volného pohybu velkou radost, pobíhala, poskakovala nebo pohazovala zadkem jak to umí jen morčata :o), povídala, oblíbila si svoje pozorovatelny, občas jí chytil rapl a vysokou rychlostí obíhala kolečka. Naučila se i běhat za náma po bytě jako pejsek, lehala vedle nás na koberci, uměla přijít ne sice na zavolání,ale na zaťukání do podložky a když jsme si položili jídlo na zem, zkoušela co by se nám dalo z talíře nebo tácu ukrást :o) Občas sice sežrala kus nějakého časopisu nebo papírové krabice, popřípadě tkaničky, které připomínali trávu :o), zkoušela i kabely a igelity, když jsme je někdy zapomněli schovat, ale naštěstí má morče schopnosti ropáka a tak vždy vše v pořádku strávila. Nikdy se z ní sice nestal mazel, ale právě o to víc ukazovala jiný morčecí vlastnosti.

Naučili jsme se rozeznávat několik typů morčecích zvuků, z nichž volání o žrádlo je nejhlasitější pískot. Dál používají například nespokojený vrčení, nepřátelský cvakání zubů až vrčení, spokojený povídání. Později jsme zjistili, že specifickou kapitolou je povídání mámy s dětma.

Přestože se Pižducha mazlila spíš vždycky nerada, chovat se nechala a občas vydržela i drbání na hlavě nebo za ušima a na horní části zad. Zadek bylo vždycky tabu, to si hned začala stěžovat, vrčet, popřípadě nespokojeně poskakovat. Když měla dojem že jí něco, třeba naše ruka omezuje ve výhledu nebo jinak překáží, šťouchla do toho po morčecím způsobu hlavou, což je velmi účinný způsob jak se zbavit překážky před nebo nad hlavou. Tenhle pohyb hlavou vypadá nenápadně ale je razantní a silný.

Když jsme si pořídili malou Laru Pižďucha z ní nejdřív měla strach, protože se předtím seznámila jen s dospělým malým pejskem něco takového jako štěně v životě neviděla. Pak ale velni rychle zjistila že pokud má dost úkrytů “vlčeti” snadno uteče a že existujou místa kam se Lara nedostane vůbec a ještě k tomu se pokaždé praští do hlavy :o) a tak začala hrát s Larou na schovávanou za postelí. Přitom, když se jí zdálo že na Laru už dlouho čeká a nic se neděje si klidně i pro upoutání pozornosti kvíkla a rychle se schovala. Nezkušená neohrabaná Lara se hned hnala za ní a zkoušela hlavu narvat za postel.

Obecně

Morčata jsou spíš než tlustý,(pokud vám opravdu neztloustnou z přemíry jídla a nedostatku pohybu), svalnatý až zavalitý zviřátka. Tělíčko dokážou neuvěřitelně natáhnout (když je zajímá něco nahoře nebo vepředu, ale nechtěj se víc přiblížit, či se chtěj někde protáhnout) nebo smrštit když sedí nebo se schoulí. Připomínají tak amébu, která je schopná zaujmout prakticky jakýkoliv tvar. Zajímavostí morčat je že mají na zadních tlapkách jen 3 prstíky, na předních 4. Jídlo si nedrží v tlapkách, občas si ho ale přišlápnou pro přidržení. V kůži na zádech mají mazovou žlázku. Nemají ocásek.

Morčata mají 4 hlodáky v předu v tlamičce, které stále rostou a mají se obrušovat kousáním, pokud přerostou nebo neumožňují obrušování např. protože jsou špatně narostlé je třeba je pravidelně zkracovat. Vzadu v tlamičce mají ještě stoličky, které pokud nedolsedjí mohou také přerůstat, na to je třeba dát pozor a sledovat jestli morče přijímá potravu, pokud ne může právě tohle být důvod, pak je třeba rovněž tyhle zoubky u veterináře nechat zkrátit.

Morčata mají jen 1 pár cecíků a mívají i poměrně málo mláďat, nejčastěji 2-4. Mláďata se rodí poměrně velká, osrstěná, mají hned otevřené oči i uši. Do pár hodin pobíhají, i když nejdříve neohrabaně:o), povídají a zkoušejí ochutnávat první kousky sena. Přitom ještě minimálně 4-5 týdnů pijou od maminky.

Povahově je každé morče jiné, obecně jsou to zviřátka zvědavá, komunikativní, opatrná, čílá, někdy lekavá, ale většinou chytrá. Udává se, že jsou také nekonfliktní, což rozhodně platí vůči ostatním zvířatům ne už však vždy mezi morčaty samými kde například 2 dospělí samci se většinou nesnesou. Vyjímka je když by spolu žili od malička a nebyli ve styku se samičkami. U samiček bývá soužití lepší, dobré je pokud jsou spolu od mala nebo zůstanou mladé u maminky, na soužití starších je třeba obzvlášť ze začátku dohlížet, protože některé morčice jsou dominantní. Některé dokonce tolik, že vyjdou jen se starší spolubydlící, které se nakonec podřídí. Předchozí se týká soužití 2 morčat, větší skupina, například skupina samce a několika samiček funguje většinou lépe, i když se v ní také vytvoří hierarchie. Samec pak většinou dohlíží na chování vedoucí samice, která má předním respekt.

Péče

o morče není náročná, potřebují dostatečně prostornou klec, tak 40*70 cm pro jedno morče, napáječku, mističku na jídlo, případně jesličky na seno, minerální kamínek na obrušování zoubků (pokud nedostávají tvrdý chléb nebo větvičky.) Jako podestýlka se hodí nejlépe bezprašné hobliny nebo piliny nebo kukuřičný šrot.

Hlavní část krmné dávky by mělo tvořit seno, pak zelenina(nesmí brambory!), ovoce, tvrdý chléb, zrní. I když se místy udává jinak, je dobré aby měli vždy čerstvou vodu v napáječce. Místo sena mohou v létě dostávat trávu nebo listy např. pampelišky, jetele, větvičky stromů. Zelené ale nesmí být zapařené (např z igelitu) a ani z míst kde se venčí psi. Pokud morče pouštíte třeba i v parku nebo na zahradě, je dobré poradit se s veterinářem o očkování.

Soužití

morčete a psa je možné a poměrně bezproblémové, samozřejmě pokud je pes alespoň základně vychovaný. Je třeba brát ohled na individualitu psa, ale hlavně i morčete! Oba je třeba nejdřív opatrně seznámit a pozorovat reakce obou, jestli morče nemá strach, jestli pes nemá chuť ho ulovit, sežrat nebo nehrozí že by mu nějak jinak ublížil. Reakci psa lze vhodně korigovat. Morče samozřejmě musí mít svůj domeček kam se může schovat a kam na něj nemůže pes nebo je nutné dohlížet na jejich společné pobíhání.
Ještě máme zkušenosti se soužitím morčat a osmáků, které ale nemůžeme doporučit.

 

Další morčata

Naše morčata jsou hezká i bez průkazů původu :o)

Pižďucha (původně Tlapka) – naše první morče, hladká krátkosrstá tmavě hnědáObrazek

Byla náš malý pejsek, odvážné, zvídavé, učenlivé, komunikativní, čilé morče, zcela vyvrátila mýtus o hloupých líných zvířatech :o) Nerada se jen mazlila.(více v úvodním povídání)

Pižďucha u nás bydlela od podzimu 2001 do podzimu 2006.

 

Oranžová neboli Zrzka či Zrzavá (původně Flór) – středně dlouhá srst, vírky, náš skoro peruánec, barva:oranžová tělo, hnědooranžová aguti hlavaObrazek

Je rovněž od lidí co si pořídili morče a zjistili že na ně mají v rodině alergii, dostali jsme jí rovněž ve věku cca půl roku až rok, v únoru 2006 jako kamarádku pro Pižďuchu. Oranžová je dominátor, ale za naší výrazný pomoci se nakonec Pižďuše podřídila a byly schopné spolu žít, bohužel už ne moc dlouho. Věkový rozdíl byl mezi mimi minimálně 4,5 roku. Na rozdíl od Pižďuchy se Oranžová ráda mazlí. Nejradši a nejčastěji ze všech našich morčat olizuje a ožužlává lidi. Je také komunikativní. Průbojná, odvážná a velkej pohodář. Ví, že na polštářku se leží pohodlněji než na zemi :o)

 

Bílá – jediný morče co jsem si koupila, dlouhosrstá bílooranžová, šeltieObrazek

Přišla po odchodu Pižďuchy, snad jediná dlouhosrstá morčice co byla na podzim 2006 u nás ve zverimexech k mání :o) Tahle morčice měla když jsem jí přinesla domů jen 320 g. Je od začátku trochu potrhlá až bázlivá, někdy dokonce hysterická, i když časem si i ona zvykla. Je to hodně hlasité morče! S Oranžovou nebylí spolu. Asi to neměla od začátku jednoduchý, už ve zverimexu jí někdo znásilnil a tak to malinké morčátko po 2 měsících vyrostlo hlavně do šířky a najednou byli 3! Bílá zvládla porod naprosto v pohodě a navzdory jejímu mládí a její malé hmotnosti i velikosti se jí Tygříci narodili zdraví, čilí a hmotnostně v normě, po 80 gramech. (Jen tak pro zajímavost, na maminku po porodu zbylo jen 360 g.) O svoje miminka se vzorně starala! A my jí sháněli kvalitní krmení.

(Správně by se morčice měly připouštět buď když mají alespoň 0,5 kila a nebo 6-8 měsíců věku. Příliš odkládat první připuštění se nedoporučuje, protože by starší morčice mohly pak mít problémy s prvním porodem.)

Bílá po porodu ještě vyrostla, i když chvíli jsme mysleli že zůstane miniaturní. :o) Má krásnou dlouhou srst, do které se jí ovšem všechno motá a tak s ní máme my i ona spousta práce. Navíc se nerada češe, i když to trénujeme od začátku. Je divoká a rychlá. Dělá dojem, že se pořád trochu bojí, ale když jí člověk mazlí, je jí to vlastně příjemný. Zdá se, že není tolik chytrá jako třeba Pižďucha, možná je to tím, jak je plachá.

 

Bráchové Tygříci (se narodili 12.12.06 u nás, mamince Bílé)Obrazek

Tygřík 1 - Malá lysinka (teď Bonifác) a Tygřík 2 - Velká lysinka (teď Vendelín) hladcí, krátkosrstí, mramorovaní, zrzaví s tmavohnědou až černou

Bráchové Tygříci ač na pohled velmi podobní, jsou povahově zcela odlišní. Nejvíc sladký byli jako malý, první den byli ještě trochu rozcuchaní, pak už ale jen učesaní a lesklí! Měli všechno jako velký, jen miniaturní a nový. Byli strašně zrychlení a ukecaní. Cca po 14 dnech se naučili vrčet a tak se bavili po zbytek pobytu u nás (i v noci) :o)Umí oba jezdit na rameni (nejradši pod vlasama) a vyšplhat si tam a celkem rádi se mazlí.

 

BonifácBonifác - Ten víc po mamince, je hlasitý upovídaný morče, od malička větší průzkumník, ale taky větší plašan. Byl u nás až do jednoho roku věku.

 

ObrazekVendelín - je tišší z bráchů, když má dost jídla ani mu nestojí za to něco vyprávět, je klidnější jak pohybově tak psychicky. Šel z domu dřív, ve 2-3 měsících. Je jakoby spíš po Oranžové a taky ví k čemu jsou polštářky. :o)

 

pokračování na stránce Rasy morčat